História klubu

Jen málokdo si vybaví jméno klubu, který poprvé v historii anglické kopané vyhrál první ligu třikrát za sebou. Tak vězte, že tento zapomenutý tým teď bojuje v League One (3. liga), přičemž se loni umístil na desáté příčce, a nese název Huddersfield Town FC.

Na přelomu 19. a 20. století měl fotbal těžký úděl. Ač se jím Angličané bavili teprve krátce, už měl vážného konkurenta na čele pomyslného žebříčku popularity kolektivních sportů. Zdatně mu totiž sekundovalo rugby. Abychom znali souvislosti, je třeba vědět, že první ragbyová liga vděčí za svůj vznik právě městu Huddersfield, stotisícovému sídlu na severu Anglie v kraji West Yorkshire. Stalo se tak roku 1895 a každý si jistě bez potíží představí, jak těžké to museli mít zdejší fotbaloví nadšenci, aby zrealizovali svůj sen – založit fotbalový klub. I Football Association se jim snažila vypomoci, seč jí síly stačily. Odvrátit pozornost velké části obyvatelstva Huddersfieldu od šišaté mičudy mělo například semifinále FA Cupu, odehrávající se tady, na ragbyovém stánku Fartown, roku 1882. Tento lákavý duel sledovalo na 6000 diváků, což nebyl nejhorší výsledek, nicméně první profesionální fotbalový klub zde vznikl až o nějaký ten pátek později.

Groteskní začátky

Je to právě 100 let, co světlo světa poprvé spatřil celek s názvem Huddersfield Town Association Football Club. I na samotném názvu klubu je patrné, jak moc se o jeho vznik zasloužila vlivná FA. V roce 1907 se utvořila jakási huddersfieldská fotbalová rada, disponující kapitálem 500 liber určeným na stavbu vlastního hřiště. Již dříve se totiž rozhodlo, že fotbalový tým nebude moci využívat pro své domácí zápasy ragbyový stadion a bude si tak muset zřídit svůj. Alternativa byla jasná – Leeds Road, místo snadno dostupné tramvají, doposud využívané coby plácek pro amatérské fotbalisty. Nebylo lepší varianty. Stavět se začalo neprodleně, a tak mohl být stánek na Leeds Road oficiálně otevřen již 2. září roku 1908 přátelským utkáním s Bradford Park Avenue. Ještě předtím, v březnu téhož roku, prodělala nově vybudovaná aréna zatěžkávající zkoušku v podobě hostitelství semifinále lokálního turnaje.

Začátky fotbalistů Huddersfieldu byly více než úsměvné. Skromný klub neměl peníze ani na šatnu, tudíž se museli hráči převlékat v odstaveném tramvajovém voze, stanu či dokonce uvnitř nedaleké hospody. Jeden ze zdejších historiků dokonce ve svých pamětech uvádí, že po zápase ten nejméně unavený hráč měl za úkol upravit hrací plochu pro příští střetnutí. Ptáte se na výplatu? Ta činila celých šest šilinků (před převedením na desetinnou soustavu odpovídal jeden šilink zhruba 12 pencím). Zvláštní byla i volba barvy dresu, neboť 5. září 1908 vyběhli hráči Huddersfieldu k zápasu proti South Shields Adelaide oděni do tuňákově růžové kombinace.

Likvidace nutná, stěhování nikoliv

Zanedlouho začali pochopitelně The Terriers (přezdívka je odvozena od klubového maskota – psa Terryho) pošilhávat po nějaké soutěži. Nabízela se samozřejmě Football League, oficiální anglická liga, kam se také roku 1910 přihlásili. Prozatím se stali členy Division Two. Šlo to jako po másle. Jen dva roky od založení klubu hrál Huddersfield Town druhou ligu, tak strmý vzestup se však nemohl obejít bez následků. Neustálé úpravy stadionu zapříčinily nemalé dluhy a spolu s nimi i neodvratnou cestu do záhuby, chcete-li likvidace. Celek Huddersfield Town musel být zrušen a znovu vznikl až po sedmi letech, roku 1919.

Ani znovuvzkříšení huddersfieldského fotbalového klubu se neobešlo bez potíží. Tamější škodolibý tisk vydal v září 1919 zprávu, že jsou s financemi Terriers opět na dně, co se týče rozpočtu, pohybují se dokonce v červených číslech (údajně měl dluh činit v té době závratných 25 000 liber) a je k tomu všemu nezbytný přesun do nedalekého Leedsu na Elland Road. Pravda to být mohla, vždyť The Peacocks byli v té chvíli vyloučeni ze všech možných soutěží (během první světové války klub údajně platil hráčům ilegální poplatky), taková “škatulata, hejbejte se” tak byla nasnadě. Aby toho nebylo málo, Leeds Road se prý mělo bourat. To by bylo, aby si to nechali obyvatelé Huddersfieldu líbit, a tak ve městě vypukly rozsáhlé demonstrace, ale také dobročinná sbírka, která měla za úkol znovu klub po finanční stránce stabilizovat. Pokud tak zmíněné novinářské kachny opravdu měly vyburcovat zdejší obyvatelstvo k podobným činům, záměr se vyvedl do puntíku. Protesty jak zamezily údajně chystanému stěhování, tak nabudily hráče k nevídaným výkonům. Ty na sebe nenechaly dlouho čekat a není divu, že se úspěchům ze zlaté Chapmanovy éry už nikdy Terriers ani nepřiblížili.

Vítej, zlatý hattricku…

Herbert Chapman právě v roce 1919, kdy se znovuzrodil klub jménem Huddersfield Town, ukončil angažmá v konkurenčním Leedsu United, aby si dal zhruba rok od trénování pauzu. The Whites měli takzvaný ban, a tudíž byl Chapman bez práce. Šel prozatím vydělávat na ropné a koksové staveniště. Hned v prosinci roku 1920 byl ovšem odvolán a přizván na pomoc do Huddersfieldu, aby zde asistoval Ambrosovi Langleymu u premiérového tažení v Division One. Hned na počátku března příštího roku už přebíral po Langleym kormidlo A-mužstva Terriers na plný úvazek. A roztočil zde nebývalý kolotoč. Do týmu přivedl z Aston Villy anglického internacionála Clema Stephensona či kanonýra George Browna (později historicky nejlepšího střelce klubu). A šlo se na věc. Nováčka bez větších problémů zachránil, aby se s ním příští rok umístil na výtečné 14. příčce. Takový úspěch navíc přikořenil prozatím jediným triumfem yorkshirského celku v nejstarší soutěži na světě, FA Cupu. To však nebylo nic proti tomu, co mělo teprve přijít.

Příští rok, v sezoně 1922/23, se totiž modrobílí vžili do role “skokana roku”, neboť si doskočili až pro pomyslnou bronzovou medaili. A pak? Poté už si to neomylně namířili na metu nejvyšší, na samotný piedestal First Division. Ne naposled, přesto právě toto premiérové vítězství si budou na severu Anglie nadosmrti pamatovat. Do posledního kola šel z prvního místa Cardiff City, za ním číhal namlsaný Huddersfield jen s bodovým odstupem (tehdy se ještě za výhru dávaly jen dva body). Velšskému celku tak stačilo zabodovat naplno s jakýmkoliv skóre a nebylo by pochyb o mistrovi. Jenže zatímco Terriers svého soka z Nottinghamu na svém hřišti válcovali a nakonec vyhráli 3:0, Bluebirds ne a ne vyzrát na neprostupnou defenzivu Birminghamu. Následoval scénář jako z toho nejproklatějšího thrilleru. Za bezbrankového stavu nařídil sudí na St. Andrews penaltu ve prospěch hostí. Odpovědnost na sebe vzal zkušený a normálně spolehlivý exekutor pokutových kopů Len Davies, teď však mířil jen přímo do birminghamského gólmana. Smutný hrdina pak se spoluhráči po utkání mohl s očima plnýma slz jen propočítávat poměr vstřelených a obdržených branek (dřív se při rovnosti bodů vše posuzovalo tím způsobem, že se jen vydělil počet zaznamenaných a inkasovaných gólů). Ten měl Cardiff po posledním kole horší o pouhých 0,024 gólu. Tragédie, vždyť nikdo předtím ani potom nevyhrál, potažmo neprohrál, těsnějším rozdílem.

Nadcházející ročník opanovali Terriers pro jistotu alespoň s dvoubodovým náskokem před West Bromwichem, aby se po sezoně rozloučili s legendárním koučem Chapmanem, jenž našel novou výzvu v angažmá u londýnského Arsenalu. I bez něj si však Huddersfield po 12 měsících dokráčel pro třetí mistrovský titul v řadě, jako první klub v historii anglické kopané. Mimořádnou sedmiletku pak zakončila roku 1928 účast ve finále FA Cupu, kde sice Terriers již nestačili na Blackburn, přesto neměli nač smutnit. Série nezanedbatelných úspěchů samozřejmě nevnesla jen pozlacené trofeje do klubové vitríny, ale také s sebou přinesla tučnou finanční injekci do těla jinak nepříliš zabezpečeného celku. Z bezedné kasičky pak vedení Huddersfieldu neváhalo vytáhnout nemalé obnosy na zastřešení a zvětšení kapacity stadionu. A tak roku 1932 zaznamenáváme rekordní návštěvu na Leeds Road, kam se při jednom únorovém utkání vtěsnalo 67,037 diváků, přičemž historici se dohadují, že přinejmenším pět tisíc lidí přihlíželo průběhu utkání podél hrací plochy bez lístku. Není tak divu, že při takovém návalu došlo k poranění některých návštěvníků.

Fotbal na vedlejší koleji

Příštích několik let se huddersfieldský fotbal nesl ve stínu věčných oprav a obecně prací na stadionu na Leeds Road. Ještě těsně před tím, než vypukla druhá světová válka, si zahráli modrobílí finále Anglického poháru, kde si ovšem vylámali zuby na Prestonu North End. Poté byla samo sebou několik let pro změnu kopaná utlačována celosvětovým válčením. Na zábavu zkrátka nebyl čas. Vraťme se ale k nuceným rekonstrukcím chátrajícího stánku Terriers. Tak například 3. dubna roku 1950 se vznítila přilehlá dílna místních školáků a oheň se rozšířil i na západní tribunu, kde spálil na popel jak střechu, tak několik řad sedaček. Důsledkem byl dvojzápasový azyl Huddersfieldu na Elland Road.

V roce 1952 se Huddersfield neubránil prvnímu pádu do druhé ligy a s návratem mezi anglickou smetánku nejdříve, jak jen to bylo možné, přichází jedna z posledních inovací stadionu na Leeds Road. Jako dárek od holandské firmy Phillips dostalo vedení Terriers elektronickou časomíru, kterou následně huddersfieldští začali používat dost možná jako první na Ostrovech. Po necelých deseti letech se zase na Leeds Road poprvé mohlo hrát za tmy – dorazila tak zvaná “lízátka” (mimochodem výmysl Herberta Chapmana, bývalého kouče modrobílých a legendy mezi britskými trenéry). Legrační je fakt, že hned v únoru roku 1962 se při kruté vichřici zřítily dva ze čtyř nově postavených stožárů. Peníze vynaložené za tuto vymoženost se pak do kasy Huddersfieldu alespoň vrátily prodejem obrovského talentu Denise Lawa (později legendárního útočníka Red Devils) do Manchesteru City.

Patálie v nižších soutěžích

Jestli si říkáte, že onen pád “lízatek” je blamáž, tak vězte, že to není nic proti tomu, co v této době předváděli fotbalisté Huddersfieldu na hřišti. Sloupy se řítily a s nimi mizeli stále hloub a hloub v propadlišti dějin i The Terriers. V sezoně 1975/76 dokonce okusili hořkou příchuť čtvrté anglické ligy, odkud se vyhrabávali jen stěží (celých pět let). Se stadionem na Leeds Road byly stále větší a větší problémy, kapacita se snižovala a odchod na Galpharm Stadium roku 1994 znamenal pro hráče Huddersfieldu především vysvobození. Nostalgie nebyla zrovna na místě. Na rozlučkový zápas na Leeds Road proti Blackpoolu se přišlo podívat pouhopouhých 16 tisíc diváků. Přesto bylo skoro plno. Ihned po otevření moderního Galpharm Stadium postoupili The Terriers do druhé ligy, aby odtud po oslavení milénia putovali přes třetí ligu až do Division 3. Na smutném konci významného anglického celku nemění nic ani fakt, že se v roce 2004 vrátili modrobílí alespoň o patro výše.

Teď však startují novou éru. Z oficiálního názvu klubu zmizelo slovo “association”, teď už je to jen prachobyčejný fotbalový klub z Huddersfieldu. Od nové sezony navíc půjdou Terriers do boje s novým ředitelem. Ken Davy, vlastnící i ragbyový klub, přenechal své “fotbalové” křeslo byznysmenovi Deanu Hoylovi. Ten má teď za úkol udržet v klubu pevnou tradici úspěšné mládežnické akademie, neklesnout na finančních dispozicích a v neposlední řadě dovést Huddersfield Town zpět mezi anglickou smetánku, kam tak neodmyslitelně ve 20. letech minulého století patřil.

zdroj: eurofotbal.cz

Pár slov z blízkej minulosti

V roku 2015 prišiel do klubu nový manažér – David Wagner, ktorý predtým pôsobil 5 rokov v klube Borussia Dortmund II. Tento manažér sa dokázal s klubom prebojovať do najvyššej ligy v sezóne 2016/2017, čo asi málokto čakal. V Championship skončili na 5.mieste a v baráži najskôr porazili Sheffield Wed. a následne vo finále, ktoré sa klasicky hralo vo Wembley porazili Reading v napínavom zápase na pokutové kopy 4:3.

Huddersfield sezónu 2017/2018 v Premier League zvládol. Záver sezóny bol naozaj napínavý (posledné 3 zápasy Terriers hrali s City, Chelsea a Arsenalom) a vďaka cenným remízam na Etihat Stadium 0:0 a Stamford Bridge 1:1 sa zachránili a v sezóne 2018/2019 znova budú v najvyššej súťaži.